…skutečně nemám v oblibě a vlastně si je ani řadu let už nedávám. Letos jsem si ale přeci jenom jedno dal. Každý měsíc napíšu alespoň jeden blog! A bude se zcela pochopitelně – více čí méně - týkat fotografie! Ptáte se proč? No…, protože ji mám rád!

A protože se o ní v poslední době začínám trochu bát. Tedy přesněji řečeno o její úroveň a kvalitu na té nejvyšší úrovni. A podle všeho v tom nejsem sám. Na současnou tristní situaci ve fotoreportérské branži upozornil například v listopadu loňského roku i francouzský deník Liberation tím, že poprvé v historii namísto fotografií publikovat pouze prázdné rámečky a připomněl „důležitost a sílu fotografie v našem chápání světa.“

Že to není téma jenom ve Francii nebo u nás (což by mohla potvrdit řada mých kolegů) dokládá článek newyorského fotografa Roba Tannenbauma „Was 2013 the year professional photography died?“ A v čem, že je tedy problém? Podle jeho mínění ve společnosti sílí názor, že každý, kdo vlastní alespoň smartphone, má předpoklady stát se profesionálním fotografem. Kdyby tomu tak bylo pouze v očích laické veřejnosti, asi by to ani nestálo za zmínku. Mnohem horší ovšem je, že stejný názor sdílí top management skomírajících tištěných médií a sází na to, že se dokumentaristy naší doby stanou masy. Buď zcela dobrovolně a zdarma, či v rámci jiného pracovního úvazku, případně v nejhorším případě za mrzký honorář. Tuto ideu potvrzují mimo jiné i slova prezidenta a vydavatele časopisu USA Today Larry Kramera, který říká: „ … doba se dramaticky změnila a časy, kdy jako sportovní a zpravodajský reportér jsem musel používat drahé Nikony s výměnnými objektivy, jsou pryč. Mnoho z toho dnes zrealizuji svým iPhonem.“ Stát se to v naší malé české kotlině, neměl bych pro to jiné vysvětlení, než že tento ctihodný pán dostal od Applu slušný balík dolarů do důchodu na přilepšenou.

Opravdu nejsem staromilec, který by se vzpíral pokroku! Jsem ale přesvědčen o tom, že vzhledem ke svým zkušenostem a fotoreportérské praxi dokážu objektivně posoudit, co ovlivňuje úroveň a kvalitu fotoreportérské práce. Ano, budu-li talentovaný spisovatel, zřejmě nepotřebuji k sepsání bestselleru počítač a vystačím si v krajním případě i s husím brkem. Dobrý fotoreportér si ale pouze s talentem nevystačí. Stěží bychom asi byli očarování úžasnými sportovními fotografiemi Boba Martina (ale i Martina Sidorjaka, což bude možné posoudit na našem workshopu viz. http://www.fotokurzy.org/fotograficky-workshop-sportovni-fotografie) nebo reportážemi Jamese Nachtweye či Anthony Suau a řady dalších, kdyby je pořizovali smartphony.

Ano, také jsem jednou pořizoval reportáž malým amatérským kompaktem. To však bylo v rámci „maskování“, neboť jsme se s kolegou Honzou Zvelebilem z Reflexu vydávali za seriózní zájemce o koupi veřejného domu v Dubí. Brát si tehdy sebou svého Nikona nepřicházelo v úvahy. V lepším případě by to nepřežil pouze on.

Na druhou stranu ani ta nejdražší technika z vás fotografa neudělá. Jak někdo vtipně uvádí ve svém komentáři ke zmiňovaného článku: „Tak jsem si koupil fotoaparát a stal se ze mě fotograf. On je totiž skutečně propastný rozdíl mezi majitelem fotoaparátu a profesionálním fotografem.

Dlouhá létá tvrdím, že mám fotografii rád jako takovou, neškatulkuji fotky na komerční a umělecké, dokumentární či komponované. Uznávám jediné hledisko – fotografie je buď dobrá, nebo špatná, splňuje své poslání a zadání, zaujme mne nebo ji přejdu bez povšimnutí. Je mi jedno, zda na ni narazím v galerii, v časopise nebo třeba na billboardu. A ve světle dnešní doby dodávám, je mi jedno, zda je od amatéra nebo profesionála. Jenom bych rád dodal, že fotoreportérem nebo profesionálním fotografem se ještě nikdo nikdy nenarodil, a ani nikdy nestal v okamžiku, kdy si pořídil svůj nový fotoaparát. Je třeba se toho ještě hodně naučit, než si tak dovolím sám sebe nazývat!

A tak mi držte palce, ať mám chuť a energii se nejen stále učit ale i dál psát. Aby to neskončilo jako s pravidelnou návštěvou fitnesscentra …