Půjčovna aut, pár desítek metrů od letiště. Dva páry vytřeštěných očí mladíka za přepážkou a v omluvném tónu zpoza roušky anglické: „Pane, sem smíte vstoupit pouze v roušce.“
Je středa 25. května 2022. Ještě před půl hodinou jsem se kochal kontrastem červených motorů třistadvacítky společnosti Smartwings a tyrkysově modrého moře zakusujícího se do skalnaté pevniny se zasněženými vrcholky vzdáleného horizontu.
Zpět k terminálu mířím pro modelku a kamaráda Patrika v dopravním prostředku, jehož výkon motoru by stěží uvedl do pohybu valník naložený senem. Objednal jsem stoosmičku Peugeota za čtyři a půl tisíce na následujících pět dní. Mladík mě předává klíčky k Fiatu Panda v barvě holandského národního mužstva. To mám asi za tu roušku. No nic, alespoň ji někde nezapomenu.
První výzva je tu. Moje zavazadlo s fototechnikou, s nímž mne slečna v Praze výmluvným gestem rovnou odkázala k přepážce "ovesize luggage“, a ve kterém mám kromě několika málo osobních věcí, především dvě bateriové šestistovky Fomei Digitalis, stativy, rychlorozkládací Clik box o průměru 90 centimetrů a nějaké to další „drobné příslušenství“, zabere celý kufr fiátku. Řešíme v jakém pořadí nasoukat modelku, její a Patrikův kufr a dva fotobatohy na zadní sedadlo. Základní pravidlo italské jízdy prý zní: „Co je za mnou, to se mě netýká!“ Ani nemůže! Ve zpětném zrcátku nevidím totiž vůbec nic. Trochu předbíhám ale pandička za čtyři dny najezdila kolem 250 kilometrů a spolehlivě nás dovezla i do míst, kde bych se o vlastní esúvéčko bál. A to za výše uvedenou cenu za pronájem a dotankovaný benzín v hodnotě pouhých 15€. Grande Panda!!!
Sraz s Glaucem máme na parkovišti v supermarketu v Kissamos. Ani do něj nás bez roušky nepustí. Kupujeme si tedy nejdříve u pokladny roušky a poté nějaký proviant. Vyrážíme k obhlídce první lokace Karkatsouli Beach.
Čas na oběd. Glauco nás vede ke kapitánu Fidiasovi, malé hospůdce na břehu moře. Mořské potvory zbožňuji a tak neváhám ani vteřinu a objednávám si chobotnici se salátem z mořských řas. Na kus řeči se zastaví i samotný majitel. Takhle jsem si představoval hlavního hrdinu Hemingwayova románu Stařec a moře. Charismatický snědý muž ostrých rysů, tvářemi ošlehanými mořskými větry a s vousy a vlasy jako čerstvě napadaný sníh. Hospodu provozuje už 40 let. Má pět synu, prstem ukazuje na tečku na horizontu. Jako každý den už před svítáním vyrazili na lov ryb, chobotnic a humrů. Sluší se, abych zaplatil útratu. Čtyřicet čtyři Eura za čtyři osoby mi přijde cena za vynikající oběd vpravdě lidová.
Našim dočasným útočištěm jsem ohromen. Vila stojí na úžasném místě ve svahu a v obležení olivových hájů. Nikde kolem ani živáčka. Vedle vily banánovník, několik keřů aloe vera a spousta dalších rostlin, které pochopitelně neznám. Později zjišťuji, že jde o bylinky, pro které si Glauco odběhne kdykoliv, když pro nás v kuchyni něco kuchtí. A za nízkým dřevěným plotem třpytící se hladina Středozemního moře. Kuchyňka vybavená kávovarem (hurá!) je propojená s obývákem. Na televizi a posezení u krbu čas nebude. Ze všeho nejpříjemnější je, že stačí pár kroků a člověk je u bazénu a pergoly s několika lehátky.
V rohu pozemku nás v otevřeném přístřešku s krbem čeká Manolis s Ghiorgiem. Manolis je Glaucova prodloužená ruka na stavbě druhé vily v sousedství. Jamas! Jamas a zase Jamas! Učím se první řecké slovíčko – zcela jistě po zbytek pobytu to nejpoužívanější. Na zdraví! Na zdraví a zase Na zdraví! Namražená domácí rakije se táhne jako med...
Hostitele je neslušné odmítnout a tak podruhé obědváme. Tentokrát jehněčí a kozí skopové, ke kterému přikusujeme na špalíčky rozřezaný a opečený chléb naložený v tomatové omáčce. Nesmí chybět feta s bylinkami a olivy. A rakije! Velice pomalu tekoucí, jako med...
Z Manolisovi pohostinnosti nás vysvobozuje až omluva, že musíme dnes ještě něco nafotit. Proto jsme tady. Skládám rychle velký softbox, rozložený na prvočinitele, aby se mi vešel do kufru, právě včas. Ideální doba na rozhraní dne a noci, modelka na hraně bazénu, jehož vodu už nasvěcují podvodní reflektory, vila a zapadající slunce v pozadí. Symbióza bateriových blesků Digitslis a mého Nikonu funguje dokonale.
Den druhý
Na to, že jsem předcházející noc oka nezamhouřil a od tři hodin už strašil na ruzyňském letišti, se probouzím časně a svěží. Rakije na mě kupodivu nezanechala žádné stopy. První cesta vede na terasu. Kochám se pohledem na blankytně modrou hladinu moře. Stíny pergoly na hladině bazénu tvoří úžasné obrazce. Neodolám a během chvíle se moje tělo vznáší ve stavu bez tíže. Úžasný pocit mi kazí pouze břicho, vyčnívající nad hladinu jako hora Říp.
Rychlá snídaně, nezbytné presíčko a v devět se soukáme do naší pandičky. Po pár kilometrech stavíme u opuštěné cementárny. Několik polorozpadlých domů a zejména dvě věže v těsné blízkosti moře tvoří unikátní lokaci. Uděláme pár fotek a naše pozornost se okamžitě přesouvá k nedalekému kostelíku Agios Theodoros, který inspiruje Išinku k nápadů. Patrik hlídá silnici z jedné strany, Glauco z druhé. Zcela zbytečně. Za celou dobu neprojelo jediné auto a tak náhodný řidič přišel o pohled na polonahou modelku jdoucí po silnici a táhnoucí za sebou cestovní kufr.
Hodinu před polednem dorážíme na Elafonissi Beach. Naprosto klidná hladina mělkého moře v zátoce s růžovým pískem vytváří fantastické zrcadlení a neskutečně fotogenické obrazy. Blbnout by se tady dalo až do soumraku ale je potřeba se přesunout na další lokaci. Jeden rychlý Sex on the Beach pro Išinku a mexická Corona pro mě a Glauca.
Na Paralia Kedrodados Beach už nás ve focení omezuje rozpálený písek. Modelka si nemůže lehnout, kam bych já potřeboval a ve stínu to není ono. Nemá cenu se vzájemně trápit. Malý záliv opodál a první koupání v moři osvěží a probírá nás k další aktivitě a další lokaci. Kostelík zapuštěný ve skále nám poskytuje luxus focení ve stínu. I tak už toho ale začínáme mít všichni dost. Stoupáme serpentinami do hor, pandička funí ale do Petroula’s Orange Juice baru nás nakonec doveze. Z pohovky uprostřed trochu punk baru je úžasný výhled na moře. Tedy pokud vám ve výhledu zrovna nezaclání osel Petroula, po němž je bar pojmenovaný. Přisedá si k nám muž v bílém nátělníku a mohutným mrožem pod nosem. Vyklubal se z něho manžel polské majitelky. Slovo dalo slovo a máme přislíbeno, že až dorazíme fotit ve větší tlupě, bar budeme mít výhradně pro sebe. Po opulentní večeři v Lefteris Cafe - několika druhů klobásek, chobotnicového salátu, tzaziků, fety, pečených placek a džbánků místního vína - se mi neusíná lehce.
Den třetí
Časné ráno a opět bazén. Mou maličkost ovšem střídá modelka. Chvíli fotím já, chvíli Patrik, stále - kdo jiný, než Išinka. Střídá pergolu s lehátkem, v bazénu nafukovací matraci s kruhem v designu koblihy a nebo jen tak splývá v bublinkách nad masážními tryskami. Dva dny na ostrém slunci se navzdory opalovacímu krému na nás začínají projevovat a na Iši pochopitelně nejvíce. Glauco rozřezává list aloe vera a potírá jim Išinky načervenalá záda. No nic, s Patrikem si záda natřeme navzájem. Pro jistotu padesátkou.
Opět jdeme na návštěvu k Manolisovi. Rozhodl jsem se přes poledne modelku šetřit a domluvili jsme s ním focení v přírodním sprchovém koutě. Ghiorgio se s radostí ujímá role asistenta. Paprsky pronikající ratanovou střechou tvoří úžasné přirozené světlo a tak jde focení velice snadno. Odpoledne už to frčí jako v předcházející dny – strmé klesání k moři, kamenité přírodní pláže, písčité pláže, kostelíky, jeskyně. Pár fotek Nikonem nebo jen mobilem a jede se dál. Třetí den je u konce, ženské křivky v siluetě při západu slunce na Koutoulou Beach vypadají skvěle.
Den čtvrtý
Co by ještě stálo za zhlédnutí? Otázka, která se od rána Glaucovi honí hlavou. Náš poslední den vyrážíme k White Lake Beach. Mělká laguna je obklopena datlovými palmami, které se vyskytují pouze na několika místech Kréty, okolních ostrovech a také na některých místech na tureckém pobřeží. Fotit přes poledne může v tom horku jenom magor. A já. A tak nejen modelka – děkuji Iši, byla jsi skvělá – ale všichni toho už máme plné kecky. Vracíme se do vily a Glauco dělá k obědu jako správný Ital co jiného, než špagety. Zapíjíme místním vínem. To tu vlastně pijeme snad častěji než vodu po celou dobu pobytu. Osvěžující a lehké. Po krátké siestě mi Patrik pomáhá s posledním snímkem u bazénu, který jsem nestihl předcházející den. Před odjezdem jsem si připravil pár moodboardů, které jsem chtěl na obhlídkách realizovat. Plán splněn. Je potřeba začít balit. Vše opět rozkládám a techniku obaluji špinavým prádlem aby neutrpěla během transportu nějakou újmu. Na poslední večeři vyrážíme do pár kilometrů vzdálené Gialites Taverny. Objednáváme si jídlo a tradiční džbán vína. Nečekaně se u našeho stolu objevuje majitel Petroula’s baru. „Tihle jsou mými hosty, všechno víno je na mě,“ hlásí procházející číšnici. Můj mozek Středoevropana si to není schopen přebrat. Viděli jsme se předevčírem pár desítek minut a on se takhle zachová? Proč jsou tu všichni tak milí a neuvěřitelně přátelští?
Den pátý
Brzké vstávání. Čeká nás téměř dvouhodinová cesta na letiště a odlet v půl desáté. Na parkovišti opouštím oranžovou pandičku a cestou do ofisu si svědomitě nasazuji roušku. Mimochodem, kromě supermarketu jsem ji za celé čtyři dny nepotřeboval. Ty oči poznávám. Tentokrát ale vidím i usměvavé tváře mladého personálu. „Před dvěma dny skončila povinnost nosit roušky, pane,“ s úsměvem mi tentokrát oznamuje mladá slečna.
Rekapituluji. Byla to sakra jízda! Když padla u večeře na workshopu v Chorvatsku nabídka od Glauca, zda nechci s modelkami podobnou akci uskutečnit u něj na Krétě, nebral jsem ji zpočátku příliš vážně. Bez toho, aniž bych si místo, dostatečně neosahal a neočichal, si to nelajsnu. A Kréta je daleko...
Letadlo se lehce zhouplo. To mi asi spadl kámen ze srdce. Pobyt předčil mé očekávání, vím, že bez sebemenších obav si sem dovolím vzít i nejlepšího kamaráda. A lokací je tolik, že by to vydalo na dva týdny intenzivního focení. Tohle místo není těžké si zamilovat. Zítra se mohu se pustit do příprav…
