Blog

…skutečně nemám v oblibě a vlastně si je ani řadu let už nedávám. Letos jsem si ale přeci jenom jedno dal. Každý měsíc napíšu alespoň jeden blog! A bude se zcela pochopitelně – více čí méně - týkat fotografie! Ptáte se proč? No…, protože ji mám rád!

A protože se o ní v poslední době začínám trochu bát. Tedy přesněji řečeno o její úroveň a kvalitu na té nejvyšší úrovni. A podle všeho v tom nejsem sám. Na současnou tristní situaci ve fotoreportérské branži upozornil například v listopadu loňského roku i francouzský deník Liberation tím, že poprvé v historii namísto fotografií publikovat pouze prázdné rámečky a připomněl „důležitost a sílu fotografie v našem chápání světa.“

Mám dva druhy kolegů a kamarádů. Zatímco jedni jdou rovnou k věci, druzí kolem toho chodí jako kolem horké kaše. V tom mě utvrzují dvakrát, třikrát do měsíce. První skupina se totiž na rozdíl od té druhé dlouho nezdržuje úvodními frázemi a rázem stočí hovor do polohy: „Hele, mám tu takovou a makovou zakázku, kolik by sis za to řek?“ Ať je to tak či onak, pravdou je, že tyto telefonáty v oblibě zrovna nemám. Ne, že bych se rad nepodělil o své zkušenosti a názory ale raději bych od nich očekával pozvání na decánko...

Zazvonil telefon. Nacvičeným pohybem, který by mi mohl závidět leckterý pistolník z dob Divokého západu, jsem tasil z pouzdra u pasu svůj mobil, abych včas utnul vyzvánění, které mi je zhola protivné.

Tak jsem měl dnes po několika letech možnost sledovat Pražský půlmaratón nikoliv jako přímý účastník, ale pouze v televizi. Tedy, ne že bych ho předtím běhal. I když tričko jsem neměl o nic méně propocené než samotní běžci. Ono totiž pořídit kvalitní, obrazově pestrou fotoreportáž z takové akce není žádná sobotní procházka. Společně s několika dalšími kolegy jsme takto sportovali šest víkendů v roce nejen v Praze ale i Olomouci, Českých Budějovicích a Ústí nad Labem.

Nedávno mne na zastávce MHD, mezi spoustou pokoutně vylepených nabídek, zaujal jeden inzerát, který lákal na thajské masáže s dovětkem „Pořádáme i fotografické kurzy“. Zvědavost mi pochopitelně nedala a jeden útržek jsem si odtrhnul. Při prohlížení webovek „masérky - fotografky - lektorky“ jsem si uvědomil, jak to má vlastně dnes vědomostí chtivý člověk složité. Nabídek všemožných přednášek, kurzů, workshopů nebo takzvaných dílen, je dnes jako hub po dešti. Jak se v nich má vyznat a podobně jako v lese rozlišit prašivku od té, pro kterou stojí za to se ohnout?