Zazvonil telefon. Nacvičeným pohybem, který by mi mohl závidět leckterý pistolník z dob Divokého západu, jsem tasil z pouzdra u pasu svůj mobil, abych včas utnul vyzvánění, které mi je zhola protivné.

Kolikrát jsem si už říkal, že ho musím změnit, začínám na něj být alergický. Podobně jako na všechny telefonické průzkumy a ankety, které nemají jiný důvod, než ze mě dostat, do které příjmové skupiny patřím, či kterého operátora využívám. I to je důvod, proč jsem se přestal zcela proti pravidlům správného telefonování představovat, a začal se chovat jako naprostý buran. „Prosím,“ úsečně, leč se snahou o příjemný tón, jsem vyzval sluchátko k zahájení konverzace. „Děláte také sexy fotky?“ ozval se ve sluchátku dívčí hlas, který sice neměl daleko k šepotu, nicméně se také nepředstavil. „Co si pod tím představujete?“ pokračoval jsem v konverzaci a zaposlouchal se do dívčiny definice…

To bylo před pár dny, teď tu přede mnou leží téměř nahá. Tělo má krásné, o tom není pochyb, ale jestli mi v tuto chvíli ještě někdo závidí, musím ho včas vyvézt z omylu. Přes rameno mi nakukuje dívčina maminka, která se dávno ujala role neomezeného vládce na place a ostřížím zrakem sleduje, aby nebylo vidět ani o píď více, než jako samozvaný cenzor uzná za vhodné. A její přítel prohlíží nabíhající fotografie na ploše monitoru a znalecky pokyvuje: „Ten váš Nikon dělá fakt dobrý fotky, já mám profi Canona ale ten takový neumí.“ Abych nezapomněl, ještě je tu vizážistka, ale tu už beru jako stálý inventář, a tak ji už vlastně ani nevnímám ...

Bručím si pro sebe cosi o domácím přežvýkavci. Aby nedošlo k mýlce, nemám pochopitelně na mysli může u počítače, který by se mohl stejně úspěšně vydávat za dívčina tatínka. Jako momentální majitel bachoru, čepce a knihy se cítím já osobně. Dobře mi tak, sám jsem se do této situace dostal, a na otázku: „Nevadilo by Vám, kdyby byl při focení i přítel s mojí maminkou?“ odpověděl sluchátku s bohorovným klidem: „V pohodě, klidně je vemte sebou.“

„Dejte si ruku pod hlavu“ vedu svůj model ke smyslnější poloze v napjatém očekávání, zdali mi ji cenzor obratem nezakáže. Ticho - uf, ta úleva! Sotva ovšem slečna zvedne ruku, objeví se v podpaží čerstvá jizva po plastické operaci. Omluvně se na mě dívá a s odzbrojujícím výrazem dodá: „To doděláte ve fotošopu, že jo ...“ Člověk je tvor neskutečně přizpůsobivý a hodně toho vydrží. A co teprve já, sám sebe už začínám překvapovat. Z klidu mě nevyvede už ani hláška majitele profi aparátu: „Teda, to je dělo, kolik stál?,“ když si během focení na tělo nasazuji zoom Nikkor 2,8/70 – 200 mm. O nějaké koncentraci ovšem bohužel nemůže být vůbec řeč ...

Tříhodinová seance se naplnila. Jak říká Zdeněk Pohlreich, „jsem utahanéj jak šňůra od hajzlu“. Ale zmáknul jsem to, náš zákazník, náš pán, jsem na sebe hrdej! „Tak, jak jsme se dohodli, zítra vám pošlu náhledy, vyberte si z nich šest fotek, které se vám líbí a ty vám vyretušuji“ trochu troufale úkoluji přímo svou nadřízenou, zatímco modelka už je v bezpečném objetí svého milého. Ten ovšem, na rozdíl od ní, není ze samé lásky slepý, natož hluchý a rovnou to na mě zostra zkusí: „Trochu si teď hraju s Photoshopem, nemohl by jste nám dát všechny fotky, já si je upravím sám?“ Snad je to vysílením, ale už jenom vrtím hlavou. „Dyť jsme toho tolik nafotili a jenom šest fotek, jo?“ probrala se z milostného opojení už i dívka. „My si vezmeme klidně i ty nepovedené“ přidává se maminka. „Samozřejmě je nikdo cizí neuvidí. “Mám na jazyku pár slov na téma, které nám na grafické škole vtloukali do hlavy čtyři roky, tedy, že si kulturní člověk přece vybírá z dobrého to nejlepší. Bojím se, že tady to zřejmě nepadne na úrodnou půdu. Ne, člověk není neskutečně přizpůsobivý. Stačí málo a je to v …

Zazvonil telefon. Šátrám po nočním stolku, abych včas utnul vyzvánění, které mi je zhola protivné. Pohled na dispej mě ale uvádí do reality. Dnes budu vstávat s úsměvem ve tváří a s pocitem obrovské úlevy ...