Chorvatsko má 78 ostrovů s rozlohou větší než 1 km² a pobřeží o celkové délce 1 777 kilometrů…

Jako svatební dar jsme dostali se ženou od mého dlouholetého kamaráda Ivana pobyt u moře v Chorvatsku. Bylo to před více než dvaceti lety, kdy jsme dorazili poprvé na jeho potápěčskou základnu. Zamilovat si Pakoštane a jeho okolí nebylo vůbec těžké. A protože základna poskytovala i slušnou ubytovací kapacitu, napadlo mě při večerním posezení nad skleničkou Pelinkovace se Ivana zeptat, zda by nebylo možné u něj v září uspořádat fotografický workshop. „Nema problema“ odpověděl ve stylu rodilého Chorvata.

Tak paráda, holky, moře, teplíčko a především únik z hektické poprázdninové Prahy! Budu týden u moře a ještě mi ho někdo zaplatí…

Na pomoc s přípravou prvního ročníku jsem si vzal kamaráda, fotografa a kolegu z Institutu digitální fotografie Karla Pobřísla. Společně jsme objížděl okolí od Pakoštane po Zadar a vybírali vhodné lokality na focení. V hlavě mi visí i nezapomenutelný a silný zážitek ze stařičké Vrgadinky, kterou jsme na doporučení místního rodáka Milana, vyrazili na nedaleký ostrov Vrgáda. Za pobrukování dieselového motoru jsme pomalu začínali rozpoznávat blížící se kopec s kostelíkem v objetí blankytné modři. Odhadem osmdesátiletému snědému muži po levici začaly po tvářích stékat slzy. Podíval se po mně a na vysvětlenou dodal: „I was born there and left for the world at sixteen. I live in Chicago and today I'm going there for the first time...“

Setkání s realitou bylo tvrdé. Zpočátku mé plány nevycházely podle představ. První rok se přihlásili pouze čtyři zájemci a následující jsem musel z rodinných důvodů zrušit. Pořádat s modelkami vícedenní workshopy v zahraničí je lahůdka vpravdě mimořádná. Kdo podobnou akci nikdy nic neorganizoval, nemá ani ponětí o tom, kolik času, energie, práce a starostí se za tím skrývá. Marketing a smlouvy s účastníky tak, aby bylo legislativně vše v pořádku, stojí nějakou kačku. Ale to je v podstatě ten nejjednodušší krok. Následují schůzky s modelkami a vizážistkami, jejichž výběr je pro zdárný průběh workshopu klíčový. Dát dohromady tým, který svým chováním a přístupem nepokazí mou celoroční přípravu a reputaci, je skutečně kumšt a vysoká škola psychologie. A nestydím se přiznat, že právě v lidech jsem se párkrát zmýlil…

Snažím si pobyt u moře v rámci možností užít a čas na koupání v moři a skleničku v baru si s účastníky rozhodně najdeme. K dovolené to má v mém případě ale daleko. Vloni jsem vyzvedával modelku Terezii, která dosedla do vozu a celá natěšená pronesla: „Já se tak těším, už se nemohu dočkat! Taky se tak těšíš?“ „Já se těším, až bude konec, až tě tu budu za týden v pořádku zase vykládat“ odvětil jsem stroze. Zatvářila se naprosto zmateně. A tak jsem se jí pokusil vysvětlit, že teprve až bude po všem, nic se nepodělá a všichni dorazí v pořádku domů, nadejde ten okamžik, kdy mi spadne balvan ze srdce a nastane opravdová úleva a pocit uspokojení. Nevím, jestli to pochopila...

Když jsem s pořádáním workshopu v Chorvatsku chtěl právě z těchto důvodů po desátém ročníku opravdu praštit, řada lidí mi to začala vymlouvat. "Máš to „zaběhnuté léty praxe, máš kontakty - byl bys blbej, kdyby jsi s tím skončil" slyšel jsem ze všech stran. A tak jedu dál. Letos již po jedenácté. Nic nezastírám, stal se z toho byznys... 

Workshop se mi podařilo uskutečnit až napotřetí. Mezi přihlášenými byl tehdy i Bohoušek. A ochotně se nabídl, že vezme svůj Volkswagen Transporter a budeme tak moci jet společně s modelkami a vizážistkou. To byla nabídka, na kterou se nedalo říci ne!

Krátká vsuvka. Po druhém ročníku mi volá Ivan a říká: „Představ si, mám tu email od Martina M. z Náchoda, co jsi ho tu měl vloni na workshopu a ptal se, jestli by bylo možné u mě ubytovat pár lidí. Prý by tu rád udělal fotografický workshop.“ „A co jsi mu napsal?“ „Poslal jsem ho do prdele." "Tak to jsi kámoš, díky.“

Roky běžely, Bohoušek dál poskytoval svého Transportera, hradil veškeré náklady spojené s dopravou a své ubytování. Já mu za to na oplátku umožňoval na workshopu bezúplatně fotografovat. Talentem neoplýval ale zájem o fotografování mladých slečen - a vše co s tím souviselo - se mu nedal rozhodně upřít. S modelkami vycházel velmi dobře, rád se zdržoval v jejich společnosti a galantně jim vždy dokázal být nápomocen. Podobnou náklonost ale díky jeho sebestředné povaze naopak nesdíleli někteří spoluúčastníci a ani místní potápěčská komunita. Začali mu říkat Bohoušek - tu zdrobnělinu pochytili od modelek.

Takhle to klapalo až do dne (pamatuji si ten den přesně, protože jsem měl narozeniny), kdy na mě z jeho facebookové stránky vyskočila upoutávka na kurz Portrétní fotografie od A do Z. Byl jsem potěšen, že mi dělá z vlastní vůle reklamu. Pak jsem si příspěvek přečetl podrobněji! Nejen, že se jednalo o jim pořádaný stejnojmenný fotokurz a nikoliv tedy můj, ale na stránce nabízel i focení v Chorvatsku. „To je nebetyčná drzost! To jsem od tebe nečekal…“: ani si přesně nepamatuji, co jsem zvýšeným hlasem tehdejší ráno do telefonu chrlil…

Odpoledne mi dorazila emailem odpověď a vysvětlení: „Ahoj Kamile, celý den musím myslet na to, co jsi mi ráno říkal. Slovní spojení od A do Z je tak často použité, že mě vůbec nenapadlo, že tak máš pojmenovaný svůj kurz. Neudělal jsem to úmyslně…, vyjádřil si se, že jsem vlastně tvoje konkurence tím, že jsem začal dělat vlastní workshopy. To mě na jednu stranu těší, že mě bereš jako konkurenci s tím co umím a s tím co umíš ty, ale na druhou stranu je to zásadní problém, co se týká další participace na workshopu apod. V pořádání akcí mám dlouholetou zkušenost, v rámci svazu zajišťuju výuku u akreditovaných kurzů a semináře se zahraničními lektory a nebo je vedu sám. Baví mě práce s lidmi a to je i jeden z důvodů, proč začínám dělat workshopy.“ A přišla i „velkorysá“ nabídka: „V případě, že budeš chtít s workshopem či dopravou apod. pomoci, rád ti pomohu, jak bude v mých silách a jako vždy zdarma, ale pouze v případě že budeš ochoten akceptovat tu skutečnost, že i já. A nemám v plánu ti vykrádat nápady či přetahovat lidi.“

No samozřejmě, že má kdokoliv právo pořádat workshopy, o tom žádná! Ale nemůže očekávat, že ho budu v tomto směru dále dovzdělávat a zasvěcovat do jejich organizace a věcí s nimi souvisejících - a tedy i nadále s námi za této situace jezdit. Každý organizátor by měl mít především vlastní invenci. Ukrást se totiž dají nejen peníze, identita, know-how ale jak sám paradoxně v emailu zmínil, i nápady.  

A opět krátká vsuvka. Krátce před dalším ročníkem mi volá Ivan a říká: „Psala mi ta squaw, co sem jezdila s Bohouškem, zda by prý nemohli s Bohouškem udělat pár fotek na Polarisu, že spolu chtějí nafotit v Chorvatsku kalendář.“ Na vysvětlenou, Polaris je Ivanova loď, na které fotíme nebo je její paluba naší záchranou při noční plavbě z baru Hakuna matata na Vrgádě zpět do Pakoštane. „A co jsi jí napsal?“ „Poslal jsem jí víš kam ..."

Předloni jsem Bohouška zahledl se svými klienty a modelkami v Zadaru u mořských varhan. Byla to vlastně velká náhoda. Každoročně tam fotíme ve čtvrtek v podvečer, ale protože jsem protentokrát chtěl vyjít vstříc účastníkovi, který musel odjet z workshopu dříve, přesunul jsem fashion focení v Zadaru mimořádně na středu. A před pár dny na mě na Facebooku vyskočila fotografie z Bohouškovi loňské Fotodovolené v Chorvatsku. Hádejte odkud? Nepletete se, byla z Vrgady. I v budoucnu na mě asi budou vyskakovat jeho fotky z promenády v Zadaru či zmiňovaného ostrova - míst, o kterých by bez účasti na mém workshopu neměl ani potuchy. Nad tím vším bych mávnul rukou. Jak to komentoval kolega Standa Petera: „Orel much nelapá.“

Proč mi tedy stojí za to trávit čas nad klávesnicí?

Když mi jeden z účastníků několika předchozích workshopů nedávno poslal odkaz na Bohouškovu webovou stránku, nestačil jsem se divit. V úvodu uvádí: „Od roku 2014 jsem jezdil každý rok v září a někdy i 2x do roka fotit do Chorvatska v rámci workshopu pořádaného jedním profesionálním fotografem. Na první ročník jsem jel jako účastník, na druhý jako podržtaška a řidič a následně na další jako „manager“ pro všechno a hlavně pro modelky.

Potud to sedí. Jen bych upřesnil, že "úkol" managera pro modelky zpravidla zněl takto: „Když už k nim jdeš, řekni holkám, že sraz je v tolik a tolik dole u stolku potápěčů. Ať tam nemusím…“

A jak vznikl jeho nápad na fotodovolenou? Opět cituji z webu: „… zkusím realizovat to, co mě už několik měsíců leží v hlavě: „Pojedeme fotit v září do Chorvatska“. Jedno jsem věděl určitě, neláká mě uspořádat tam workshop, což jsem nikdy neměl v plánu, ale potřebuju odpočívat, vykoupat se, zajít na skleničku do baru a když se nám bude chtít, tak něco vyfotit.

Tady už si trochu protiřečí neboť jak sám v emailu zmiňuje "... mám právo pořádat vlastní kurzy a workshopy." Slůvkem se nikdy nezmínil, co mu tak dlouho leželo v hlavě. A jaký je podle Bohouška rozdíl mezi workshopem a fotodovolenou? Jak na webu sám uvádí: "Modelka jede bez nároku na honorář a nabídnu jí pouze dopravu, ubytování a pohodovou partu lidí."

Samozřejmě přijde taková akce - ať už se nazývá jakkoliv - účastníky bezesporu výrazně levněji. Tak je to konkurence či nikoliv? K profesionálně vedenému workshopu to má zřejmě přístupem, náplní i úrovní nejspíše daleko, ale…

Ale co mne úplně ze všeho nejvíce dostalo do kolen?! Když jsem se od obchodního zástupce firmy Fomei dozvěděl, že Workshop glamour a akt na Jadranu, byl původně Bohouškův projekt a já mu ho dle jeho slov ukradl. Zalapal jsem po dechu a nevysoukal ze sebe v danou chvíli přesvědčivější reakci, než: „Ale to není pravda, Ivan je můj kamarád…“

A tak vše uvádím na pravou míru, protože lháře a podvodníka ze sebe dělat nenechám. Lžím a lhářům se v životě za žádných okolností nesmí ustupovat! 

Jsou hold mezi námi i Bohoušci, kteří nemají vlastní invenci. Vždyť Chorvatsko má přece 78 ostrovů s rozlohou větší než 1 km² a pobřeží o celkové délce 1 777 kilometrů…