Nemohu se na ni vynadívat. Veškerá snaha je marná, nedokážu od ní odtrhnout oči. Neubráním se tomu - a vlastně ani nechci! Je krásná! Obdivně zkoumám její linie, které ve mě vyvolávají elektrizující pocit vzrušení. Fantazie začíná pracovat naplno. Co asi skrývají místa, kam mé oko nedohlédne a která mi zůstávají utajena? Probouzí se ve mě mužské pudy. Sám sebe testuji. Mám na ni? Mám to zkusit? Mám dostatek sil, energie i vůle, aby mi dokázala vzdorovat? Provokující a chladná, mistrovské dílo matky přírody …

Hora pyšně dává svou krásu na odiv a přitahuje můj pohled stejnou silou jako dívčí nohy v minisukních, vystavující se prvním paprskům jarního slunce. Nádherná, úžasná, velkolepá, fascinující. Dokážu to? Jak jsem na tom s fyzičkou?

Zřejmě to nebude žádná sláva. V batohu mám něco kolem dvanácti kilogramů techniky, těžký kovový stativ jsem vyměnil za lehký karbonový Velbon a k vytvoření panoramatického snímku již nepotřebuji robustní Noblex. Bohatě si vystačím se svým Nikonem D800 a třemi objektivy. Navzdory této úlevě funím při stoupání na protilehlý svah Piz Scalottas jako parní lokomotiva. Kde jsou ty časy, kdy jsem s dvojnásobnou zátěží absolvoval několikadenní trek přes Chilkootský průsmyk až k Bennetonu jezeru.

Bohužel krvavé puchýře velikosti švýcarského pětifranku mi už nedovolí další den náročnější výstup ani s náplastí. Má touha pořídit pár snímku z vrcholu Rothorn dostává vážnou trhlinu. Ale je tu přeci ještě ta lanovka, která by mě během několika minut pohodlně dovezla až na vrchol! Proč tedy podstupovat několikahodinový náročný výstup do výšky více než tři tisíce metrů?

Okamžitě zaháním ubohé myšlenky. To v žádném případě. Jsem Fotograf a žádný víkendový turista. Výsledek by byl sice stejný, to ano. Ale pocit autora - Fotografa by byl diametrálně odlišný! Taková fotografie by mi ani nemohla neudělala radost a stěží bych hledal důvody se s ní někde pochlubit. Doma mi visí již mnoho let dvoumetrové panorama ze zmiňovaného treku na Aljašce. Kolikrát ji chtěla žena už nahradit něčím mnohem „užitečnějším“, například vestavěnou skříní. Ano, musím ji dát za pravdu, ta fotografie v podstatě není ničím zvlášť mimořádná. Podobnou by pořídil téměř každý, komu by se naskytnul stejný pohled.

Ale taková fotografie v sobě nosí příběh. Je potřeba do jejího pořízení vložit nemalou energii – vydat se pro ni na dalekou cestu, která nemusí být vždy pohodlná a příjemná. Jindy si stačí třeba jenom přivstat, ujít pár kilometrů nebo si počkat na to správné světlo. To vše je v té fotografii obsaženo. Kdykoliv se na ní podívám, moje ego bobtná! Tento pocit a radost ze svého snímku, který pořídil fotograf právě vystoupivší z autokaru, nemůže nikdy poznat. Dobře to znám, mám spoustu fotografií z Afriky, které jsem pořídil buď přímo z Jeepu a nebo jen pár metrů od něj. Ty snímky v podstatě nikdo nikdy neviděl. Pohled na ně mě nenaplňuje ani pýchou a ani hrdostí.

Možná v tom je zakleto kouzlo krajinářské fotografie i důvod, proč ženy v krajinářské fotografii za muži zaostávají. Nemají v sobě zakódován půd lovce …

Najde se žena, která dokáže tento můj dávný předsudek vyvrátit? Dámy, máte šanci. Čeká na vás třeba na fotografické expedici Mysterious Scotland 2014. Více na http://www.fotokurzy.org/fotograficky-workshop-mysterious-scotland-2013