Ať se na mne královská Výsost nezlobí ale její život a vztahy v britské královské rodině mne zajímají asi stejně jako maďarská hokejová liga. Navzdory tomu mne nedávno zaujal titulek na Novinkách, který pravil: „Studenti Oxfordské univerzity sundali portrét královny.“ Asi na něj sraly mouchy, tak ho dali na pudu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit ňákou poznámku a byly by z toho nepříjemnosti, napadlo mě.

Vrozená zvědavost mi ale nedala a článek jsem rozkliknul. Pro ty z vás, kterým zpráva unikla jen na vysvětlenou: Členové studentského spolku na jedné z kolejí Oxfordské univerzity si odhlasovali návrh na odstranění portrétu královny Alžběty II. z jejich společenské místnosti, neboť je symbolem nedávné koloniální historie.

Do politiky se nemíchám a tím méně ji komentuji. Ale co naděláte, když se naopak politika začne míchat i do tak korektní a nekonfliktní profese, jako je ta moje. Text ve mně rázem rozfoukal jiskřičku, která doutnala od chvíle, kdy jsem se jako kolega (snad se nebude zlobit, že se tak tituluji) ale především velký obdivovatel Annie Leibovitz dočetl o palbě kritiky, která se na její hlavu a magazín Vogue, snesla za sérii fotografií černošské gymnastky Simone Giles. Uznávaná fotografka byla osočená z toho, že neumí fotografovat černochy. Spousta „taky fotografů“ si ji na Twitteru dobírala, že tak zkušená a slavná fotografka neumí správně nastavit expozici a neví, jak správně vyfotit člověka tmavé barvy pleti. Usuzovali tak podle poněkud temnějšího nádechu snímků, neboť Annie Leibovitz použila nízký kontrast a fotografie mírně podexponovala. Nejvíce to slízla zejména od jakési Morrigan McCarthyové, obrazové editorky New York Times a své si přisadila i zakladatelka hnutí Black Women Photographers (Černé ženské fotografky) Polly Irungová. Obě dámy ruku v ruce toto téma dohnaly až k rasové otázce a postěžovaly si na adresu magazínu Vogue, že se neobtěžoval najmout černošského fotografa nebo fotografku, která by dozajista věděla, jak správně pracovat s tmavou barvou pleti. Mimochodem, od Polly Irungové mi to přijde asi stejně korektní, jako kdybych se já navážel do časopisu Reflexu za to, že titulní stránky nefotografuje někdo, kdo začíná na písmeno eR, protože Reflex přece také začíná na R. Nebo ještě lépe, jehož jméno začíná a končí na písmeno eR, protože iks se mi vůbec nehodí do krámu…

Pominu všeobecně známou skutečnost, že fotografii rozumí úplně každý - tedy každý si to o sobě alespoň myslí. Je tu zásadnější argument, proč se musím své oblíbenkyně zastat. Kontrast a tonalita fotky jsou paletou a štětcem každého fotografa. Výtvarné cítění autora je u fotografických veličin leckdy nezaměnitelně spjato s jejich rukopisem a ten Annie Leibovitz bezesporu má. Její fotky - tedy pokud patříte do kategorie těch, kteří fotce nejen rozumějí ale se v ní i trochu orientují - poznáte na první pohled. A kritizovat jejich rukopis je stejné faux pas jako mluvit spisovateli do květnatosti a délky vět jeho románu.

Vážená paní obrazová redaktorko a zakladatelko, zřejmě netušíte, že tato ctihodná dáma světové fotografie portrétovala mimo jiné také Muhammada Aliho, Baracka Obamu nebo Johna Lennona s Yoko Ono. Kdo by podle vás vlastně měl tuto dvojici fotit, když je Yoko Japonka? Běloch nebo Asiat? A co takhle český Japonec? Říká vám něco jméno Robert Mapplethorpe? Tento slavný fotograf – pravda byl běloch, nicméně tento handicap vyvažuje jeho sexuální orientace a navíc už zemřel na AIDS - fotografoval černochy hodně často. Při pohledu na jeho mužské akty byste dámy ve zlomku vteřiny pochopily proč. Zda je autor snímků bílej, černej nebo žlutej, by vás asi pramálo zajímalo.

Že se tmavá pleť špatně nasvěcuje, ví každý fotograf, který kdy černocha nebo černošku fotografoval. Pro laika bych to popsal asi tak, že jejich pleť světlo pohlcuje a působí proto na fotce ploše, čímž i svaly méně vynikají. Mezi světlou pletí a stínem je větší - a tím pádem viditelnější rozdíl - než je tomu u té tmavé. Když bych tedy měl fotografovat například reklamu s nějakým slavným sportovcem tmavé pleti, jemně bych ho potřel osvědčeným dětským olejíčkem. Stejně tak, jako jsem jako fotografický bažant potíral při fotografování módní kolekce tělo modelky Nancy z Namibie. Tedy abych předešel problémům, olej jsem nenanášel já ale Mirka. Tohle focení si budu mimochodem do smrti pamatovat. Seance se blížila téměř ke konci, když Nancy zazvonil telefon a anglicky krátce s někým hovořila. Pak celá zcepenělá povídá: „Začala válka, napadli Spojené státy.“ Bylo 11 září 2001.

A teď si tedy neodpustím krátký politický komentář. Slibuji, že je to v mém blogu poprvé a naposled. Nerad bych podporovatelům BLM radil ale hledat rasismus úplně ve všem je naprosto kontraproduktivní. Hloupým hledáním rasismu za každým rohem se ho nezbavíme. Pokud ovšem je upřímnou snahou a vašim úmyslem se ho opravdu zbavit. Kdysi se říkávalo, že za vším je třeba hledat ženu. Ale to byl svět ještě v pořádku. A navíc je to odporně sexistické. Dnes platí to, co tvrdil svého času už Václav Klaus – o peníze jde až v první řadě. A tak se obávám, že toto téma se bude mediálně řešit do doby, dokud nevyschnout finanční zdroje. V dnešní společnosti přeci nikdo neudělá nic zadarmo...

Procestoval jsem dost zemí několika kontinentů a díky tomu dospěl k poznání, že každá společnost, každé etnikum, každá kultura si musela svůj respekt před zbytkem světa vybudovat sama. Předsudky – stejně tak jako blbci - tu byly, jsou a budou. Těch se nezbavíme na povel. Je to přirozená lidská vlastnost, která podobně jako strach z ohně, hadů a nevím čeho všeho, je v nás hluboce zakódována. A mládež s minimem životních zkušeností, byť to jsou studenti prestižní univerzity, je jako nepopsaný list papíru. Je přesvědčena o své dokonalosti, má své vize o lepších zítřcích a má jasno v pochybeních svých otců a dědů. A také panovnice, která svého času vládla říši, nad kterou slunce nezapadá. Nebyl jsem jiný. V rebelantských dobách mého mládí jsme ovšem neměli šanci mazat cokoliv se nám nelíbilo nebo nepovedlo magickým tlačítkem DELETE. Naše minulost a tím méně historie bohužel nejde vymazat pouhým jeho stisknutím jako špatně napsaný traktát.

Teď mě tak napadá, jestli ho nemám použít…

Jestli mají za velkou louží nějaký problém s policejní brutalitou vůči určité skupině obyvatel, ať si ho tam vyřeší a nenutí kvůli interním problémům "poklekávat" celý svět. A hlavně bych je poprosil: „Nesahejte mi na ikony!“ A vlastně ani na hlavy pomazané - u článku byly fotky Jejího Veličenstva a musím uznat, že ta dáma má své kouzlo a šarm. Asi ji požádám na facebooku o přátelství a začnu ji a její rodinku trochu více sledovat. Jak vidno, jsem empatický, tolerantní a už vůbec nejsem rasista. A jenom doufám, že mi to ještě dlouho vydrží…

2. července 2021- PS: Dovolil bych si drobnou opravu výše uvedeného textu. Tento článek byl napsán krátce před tím, než jižní Moravu zasáhlo ničivé tornádo. Tato tragická událost vyvolala po celé naší vlasti vlnu solidarity, a na pomoc postiženým oblastem přispěchala spontánně v krátké době spousta dobrovolníků. Není tedy zcela pravda, co uvádím v textu, že v dnešní společnosti nikdo nedělá nic zadarmo. A jsem velice rád, že jsem se mýlil a že mezi námi žijí lidé s podobným smýšlením. Patří jim moje hluboká poklona a díky…