Nad tím, že fotografie prošla v uplynulých dvaceti letech naprosto zásadní proměnou, není třeba se dnes vůbec pozastavovat. Málokdo si už ale možná uvědomuje, nakolik tyto převratné změny proměnily tuto úžasnou profesy a zasáhly do života samotných fotografů. Sám jsem toho příkladem, protože patřím ke generaci, pro kterou byly poznávacím znamením nažloutlé konečky prstů od máčení ve vývojce. Na to, že ty tam jsou příjemné chvilky, které jsem trávil s ostatními kolegy a doutníčkem v oblíbené kavárně - zatímco diapozitivní film procházel dvouhodinovým vyvolávacím procesem - , si stěžovat nehodlám...
Jde o mnohem podstatnější proměnu. Fotografování se dnes stalo pomyslnou třešničkou na dortu! Z časového hlediska mnohem náročnější a neodmyslitelnou součástí života fotografa 21. století se kromě nekonečného vysedávání u počítače stalo psaní. A nemyslím tím pouze tvorbu nabídek a kalkulací (o tom se rozepíšu až příště), ale především o sebeprezentaci a zviditelňování. Bez toho se dnes neobejdou ani ty největší hvězdy fotografického nebe. Můžeš být sebelepší fotograf, ale pokud tě nikdo nezná, jako bys neexistoval! Rčení, že kvalita si svou cestu najde, je dávno přežitkem. A pokud není, pak cesta je tak neuvěřitelně dlouhá, že se uznání za svého života již dočkat nemusíš.
V obrovské konkurenci je potřeba být stále na očích a ve spojení s potencionálními klienty, příznivci a následovateli. V dnešním online způsobu života stačí několikadenní pobyt v místech bez internetu nebo pokrytí mobilním signálem a člověk rázem upadá v zapomnění...
Existují minimálně dva způsoby, jak o sobě dát vědět. Tím nejjednodušším jsou sociální sítě. Například příspěvky na facebookovém profilu módní fotografky Natalie Dybisz, známé spíše pod pseudonymem Miss Aniela, pravidelně sleduje přes 95 tisíc příznivců.
O trochu více profesionálně působí, pokud má fotograf vlastní webové stránky a svou práci komentuje na svém blogu. Může tak zacílit svým pečlivě vybraným portfoliem, doplněným o zajímavé podrobnosti, přímo na potenciální klienty. Neočekává se od něj, že bude výjimečným psavcem. Více než bravurní slohová cvičení zaujme pohled „pod pokličku“, tedy profesionální tipy a rady, kdo se na tvorbě podílel, jakou techniku fotograf použil a další „veselé historky z natáčení.“
Tyto příspěvky sleduje i řada fanoušků, kteří se nesnaží inspirovat nebo něčemu přiučit, ale pouze potěšit pohledem na pěkný snímek. Pokud vaši práci pochválí - moderně řečeno "lajknou" - nebo přidají dokonce komentář, věřte, že jde vždy o ten nejštědřejší honorář a velké povzbuzení do další práce. Fotografie přece vytváříme proto, aby se pokud možno líbily a vidělo je co největší množství lidí.
Pro mne jsou ale sociální sítě především spojením s bývalými „rekvalifikanty“ a účastníky kurzů a workshopů, které jsem za uplynulou řádku let potkal. Oboustranná důvěra vycházející z osobního poznání vede ke skutečnému přátelství, a nikoliv pouze k formálnímu pojmenování.
V této souvislosti si ale uvědomuji, že podobně jako psaní zasáhlo do mého života ještě něco jiného. A tím se stalo nepřetržité sebevzdělávání. Analogová fotografie byla již uzavřený proces bez prostoru k revolučním objevům a renomovaní výrobci si vystačili s inovací svých fotografických přístrojů v několikaletých cyklech. Stačilo tedy jednou ročně navštívit veletrh Photokina a fotograf byl na dlouhý čas „v obraze.“ Dnes je ostřílený profesionál stejně tak jako začínající fotograf veden okolnostmi k neustálému studiu a sledování posledních trendů. Nové modely aparátů a objektivů výrobci uvádějí na trh stejně často, jako na Bali sklízí rýži, a společnosti zabývající se vývojem softwarů a pluginů nezůstávají o moc pozadu a naše kapsy rovněž nešetří.
Velkou mýlkou by proto bylo, že lektor žije z podstaty a své léty nabyté vědomosti pouze šíří dál. I já rád čas od času čerpám raději z osobních prožitků, než z časopisů nebo knih a s nadšením se účastním workshopů svých zahraničních kolegů. Jak praví čínské moudrost: „Ani hromada knih nenahradí dobrého učitele.“
Sám dobře vím, jak je složité si najít čas na podobné věci. A upřímně řečeno ani já nejsem zastáncem dlouhého vysedávání u počítače, protože pochopitelně raději fotografuji, než třeba píšu. Nicméně slibuji, že se nad sebou opravdu vážně zamyslím, budu letos více psát (vloni jsem si to dal jako novoroční předsevzetí a skutek utek), budu s vámi více ve spojení a budu vám snad svými zkušenostmi i více k užitku.
S úctou Váš Rawdinger
