Nejtěžším úkolem lektora několikadenního workshopu je dát dohromady kvalitní tým. Má-li být workshop úspěšný, je výběr modelek, vizážistek a stylistek klíčový.

Workshop – to není jenom lektor

Pro představu, tým workshopu v Chorvatsku tvoří sedm lidí – čtyři modelky, dvě vizážistky a produkční. Jedna problémová modelka dokáže totálně zkazit celkový dojem.

Protože do ženy a do melounu nevidíš, s každou z adeptek se před workshopem sejdu a ideálně i něco nafotím. Testuji si především její povahu. Přesto se mi stalo, že jsem se při výběru zmýlil - a to je při vícedenním workshopu problém. Rozchod s klukem po telefonu patří k těm menším. Řešil jsem ale i snědený salám z ledničky nebo ve tři ráno sháněl náhradní ubytování, protože jedna modelka vyhrožovala druhé zabitím. Důvod? Neumytá pánvička! Ale jak říkají fotbalisté: „Musí to zůstat v kabině a účastník workshopu nesmí další ráno nic poznat.“

Je důležité přiznat, že se nepovažuji za experta napříč všemi fotografickými disciplínami. Na některé workshopy si jako hlavní hvězdy zvu osoby povolanější – například  několikanásobného vítěze soutěže Czech Press Photo v kategorii sport Martina Sidorjáka. Na mne zůstávají organizační starosti od zajištění akreditací, vstupů do míst, kam nemají běžní diváci přístup, nebo zapůjčení sportovních teleobjektivů. Workshopy považuji za něco mezi dovolenou a zážitkovou událostí a je nutné se postarat o řadu věcí kolem.

O tom, nakolik se workshop povede, rozhodují do velké míry také samotní účastníci. Jedné skupiny si mimořádně vážím. Téměř polovinu zářijové akce u Jadranu tvoří každoročně Slováci. Je obdivuhodné, že se několik let vracejí nejen z Košic či Bratislavy ale jeden dokonce z Anglie a druhý z Osla. Společně s moravskou partou tmelí kolektiv a nezkazí žádnou legraci. I to je mimochodem u vícedenních akcí velmi důležité.

Kurzisté a workshopisté

Na workshopy se hlásí v podstatě tři druhy homofotograficus. První chce okoukat know-how a něčemu se přiučit. Druhá skupina si umí spočítat, kolik by stálo, kdyby se do focení slečen pustili sami, a raději volí full servis – zajištění modelky, vizážistky, výběr lokace i stylingu. Přijedou si zafotit a snaží se zhmotnit vlastní vize. Sem tam ale dorazí i zástupce čeledi, která si přinese tablet se snímky světové extratřídy se slovy: „Takové fotografie si chci odsud dnes odnést!“ V tichém rozjímání „tak se předveď, borče“ sleduje počínání lektora. Čeká, až se vše připraví a ideálně mu i přiloží prst na spoušť, kterou pak už sám zmáčkne. Cílem je pořídit fotografie na Facebook a získat co nejvíce lajků.

Typickými účastníky jednodenních kurzů jsou buď začátečníci, kteří se teprve seznamují se základy fotografování nebo mírně pokročilí, kteří se chtějí zlepšit v konkrétní fotografické disciplíně. O obsazenost kurzů se velkou měrou starají jejich přítelkyně a manželky. Pod stromeček nebo k narozeninám věnují svým protějškům dárkový poukaz, protože doma nepanuje spokojenost s kvalitou snímků z dovolené nebo dětí či přímo darujících dam. Řada z nich jim často dopřává i zážitek z focení méně či více oděných slečen. Možná proto, aby se posléze samy staly jejich múzami. Nebo naopak, aby měly od podobných přání doma pokoj…

Má to někdy ale háček. Volala mi paní, která váhala mezi poukazem pro manžela na expedici do Skotska nebo workshop u moře. Nakonec se rozhodla mít manžela pod kontrolou a vyrazit s ním k moři na společnou dovolenou. Dorazily i se třemi dětmi a dvěma psy. Další rok sebou vzali i babičku na hlídání.

Být či nebýt lektorem

Jako dospívajícího jedince mou dobře míněnou radu dospělí odbývali slovy: „Neraď, není ti šedesát a nebyl jsi v Rusku.“ To se mi vybavilo, když jsem před léty dostal nabídku vést rekvalifikační kurzy v kdysi renomovaném fotografickém vzdělávacím institutu. Váhal jsem. Ani u kolegů jsem nenašel pochopení. „Kdo umí, ten fotí, kdo neumí, ten učí,“ komentovali mé dilema. Slyšel jsem i varování před výchovou konkurence a mydlením schodů. Z toho opravdu nemám obavy. Pokud má někdo talent, dříve nebo později se prosadí i bez mé pomoci. A komu není shůry dáno, tomu nepomůže ani sebelepší lektor a dvacet workshopů za rok.

Na druhou stranu to byla výzva. Měl jsem dojem, že šest let fotoreportérské praxe a čtvrtstoletí v reklamní fotografii mě opravňuje k tomu, abych mohl někomu poradit. Zbývalo tedy už „jenom“ se naučit to předávat druhým. A nebudu zastírat, že kromě nové výzvy byl motivem i honorář.

Dnes svého rozhodnutí nelituji. Jsem smířen s tím, že pořádáním kurzů a workshopy si životní úroveň nezvýším. Obohacují mne ale jinak. Jsou zárukou, že nezakrním. Jak říkal Seneca: „Když lidé vyučují, sami se učí.“ Tou největší odměnou je nakonec pár řádků v emailu: „… tvůj přístup předání informací je víc než skvělý. Je vidět, že to děláš pro "studenty" a děláš to skvěle. Pár kurzů jsem absolvovala, ale většinou jsem měla dojem, že si fotografové honí své ego a nemají zájem o předání info jako spíš udělat takovou malou ochutnávku. U tebe jsem měla dojem, že nic z toho nemáš zapotřebí, že zkrátka co víš, to řekneš. Za to vše ti dávám palec nahoru a všude tě jen vychvaluji.“ Není tohle více než peníze?