Občas mě moje profese zavede dále než do Aše. Je to pochopitelně příjemné zpestření. A jako velký fanda do létání o to větší - dlouho jsem jako kluk snil o tom, že se stanu pilotem - když jde o služební cestu letadlem. Má to ovšem jeden háček, a tím je letecká přeprava fototechniky. Nedávno jsem takhle pracovně vyrazil do Londýna…

Balení na cesty mi jde jako psovi pastva. Snáším věci na hromádku a tuto činnost neustále přerušuji sledováním televize, kávičkou, telefonováním, vyřizováním emailů, opět kávičkou a další spoustou podobných záminek, které tuto neoblíbenou činnost alespoň na chviličku oddálí. Často se pak stává, že mám osobních věcí výrazně méně, než by pobyt vyžadoval. Pokud zapomenu na pastu a kartáček na zuby, je to to nejmenší, co mě mohlo postihnout, protože problém vyřeším na místě. Co ale nemohu ošidit, je balení fototechniky! Nic mi nesmí chybět a vše musí dorazit na místo v pořádku.

A tak fotobrašnu vyplňuji osobními věcmi a společně se stativem demontovaným na prvočinitele, oblekem, košilemi, kravatami a botami dávám do kufru. Veškerou svou fototechniku – konkrétně dva Nikony, dva externí blesky, tři objektivy a notebook pečlivě balím do spodního prádla a skládám do příručního zavazadla předpisových rozměrů. Jsem na sebe náležitě pyšný a s odvedenou prací nadmíru spokojen. To si zaslouží jednoho Zacapu.

Má dobrá nálada trvá pouze do okamžiku, kdy mě bezpečnostní služba u rentgenu požádá o vybalení veškerých věci v příručním zavazadle. A tak před davem čekajícím na let BA0863 vytahuji z ponožek objektivy, z pyžama vybaluji foťáky a dochází i na blesky a mé spodky. Nutno poznamenat, že mi to jde dost pomalu, když musím jednou rukou přidržovat kalhoty bez pásku (který je ještě podrobován společně s telefonem a peněženkou paprskům X) a tedy hrozí, že všem předvedu i poslední kus spodního prádla, které jsem si vzal na cestu.

Samotný pobyt se dá popsat velmi stručně – pět stanic metrem – Queen Elisabeth II. Centre – celodenní dostihy mezi jednacími sály Fleming, Westminster, St. James a Abbey - během coffee breaku kultura v podobě pohledu z okna na Westminsterskou katedrálu - večer pět stanic zpět do hotelu.

Čas návratu je tu dříve, než se stačím potkat v ranním metru s Emmou Watson. Co se dá dělat, asi je momentálně v Hollywoodu. Systém ochrany výrobních prostředků mám již v malíku a jde mi tedy mnohem rychleji. I tak s ním trávím čas mezi jednou hodinou ranní, kdy jsem se dorazil na hotel a čtvrtou, kdy je potřeba se vydat na letiště. Stačím u něj vypít tři Stelly Artois a přepínat mezi třemi televizními kanály, které mám k dispozici zdarma. Právě se chystám opustit hotelový pokoj a cinkne mi textovka. Kdo mi proboha může psát v tuto hodinu? Že by se k Rachel přeci jenom doneslo, že jsem v Londýně? Bohužel nikoliv, velké zklamání! Informovali mě z British Airways o tom, že ranní let BA0854 je busy, zvou mě proto zdarma k odbavení příručního zavazadla a těší se na mě v terminálu 3, zóně D.

Bublám jako papiňák a cestou na Heatrow si v duchu připravuji plamenný proslov v duchu Winstona Churchilla. Safra, celý život se učím jenom samé slušné fráze a nenarazil jsem na učebnici angličtiny, která by mě vybavila pro podobné zádrhele života.

Sotva úřednice u gejtu zahlédne, jak za sebou schovávám svůj kufřík, kyne na pomocníka opodál, aby se ho jal. A pak to přišlo! Naše pohledy se střetly. Nebylo potřeba jediného slůvka, aby pochopila, že má před sebou ještě celý dlouhý den a nemá proto cenu si ho kazit hned časně ráno konfliktem s nějakým vzteklounem. Drobným pokynutím hlavy – tak, aby ji ostatní neviděli – mě posílá do chobotu. Další už ale takovou sílu argumentů nemají.

Spadl mi kámen ze srdce, se kterým by byl start Airbusu fatálním ohrožením všech cestujících. A mimochodem, když stewardky před startem zavíraly úložné prostory nad hlavami cestujících, byly poloprázdné. Můj kufřík se spodním prádlem – tentokrát už použitým – omotávající fototechniku, tak měl cestou domu kolem sebe více prostoru, než jsem měl já v ekonomické třídě.

Už se těším, až zase někam vyrazím. Nejlépe letecky…