Loučil jsem se onehdá před oblíbenou kavárnou se svým kamarádem a už jsem nasedal do vozu, když ve mně vstřebaný kofein probudil ego. Ono silné nutkání mi vnuklo potřebu se pochlubit Karlovi svým posledním veledílem.
Jen tak na okraj pro ty, kteří mě neznají - pokud bych byl placen za čas strávený v kavárnách, patřil bych bezesporu do kategorie obyvatel, která si kupuje boty nebo oblečení výhradně v Pařížské ulici. Někdo by mě mohl také zcela bezostyšně nazývat jedním z čelních představitelů Pražské kavárny. Ale v kavárnách rozhodně nekuju žádné pikle ani neplánuji demonstrace. Na to musí být alespoň dva, zatímco já si vystačím s kávou a novinami většinou zcela sám. Teyd, abych byl správně chápán, jde skutečně o čas strávený v kavárnách a nikoliv o útraty, které nejsou nikterak astronomické.
Ale zpět k věci. Výtvor dobře zabalený v bublinkové folii na dně kufru vozu nepatřil mezi výtvory zcela aktuální. Fotografii jsem pořídil už před pár lety. Radost jsem z ní nicméně neměl o nic menší, než v době pořízení. Navíc byla nyní krásně vytištěna a neméně působivě adjustována. Tak, jak to dokáže jenom pan Jícha společně s Milanem Blšťákem v Macroworldu. Prostě a jasně, byl jsem na ní celkově hóóódně pyšný. Chystal jsem se ji právě odvézt do jedné nejmenované firmy, protože se jednalo o dárek pro jednoho nejmenovaného ředitele a vášnivého nimroda v jedné osobě, který si u mě objednali jeho podřízení. Na snímku byl jelen v říji.
Triumfálně jsem fotku vytáhl z folie a strčil Karlovi před obličej do ideální pozorovací vzdálenosti - to znamená ani ne moc blízko a ani ne moc daleko, prostě aby dobře viděl každý detail veledíla. Karel se na fotku podíval a ve zlomku času, který by se dal udržet v ruce (řekněme jedna šedesátina - fotografové ví, co mám na mysli) povídá: „Kamile, to je to nejslabší, co jsem od tebe kdy viděl.“
Zůstal jsem jako opařený a zíral na něho s otevřenou pusou jako japonský turista na Staroměstský orloj. Podle jeho zasmušilé tváře jsem rázem vytušil, že se nejedná o vtip. Ten den, ten týden, ten měsíc mě nemohlo ranit více už nic. Taková krásná fotka, takové práce mi dalo ji pořídit a Karlovi se nelíbí.
Už je to tu. Posedávání v kavárnách se na mě podepsalo. Nejen, že jsem od pořízení snímku zpohodlněl a z outdoorového fotografa se stal fotografem salonním. Ale navíc jsem ztratil soudnost! To je hrob každého kreativního člověka, fotografa nevyjímaje. Ztratit soudnost je konečná! Vidím to kolem sebe dnes a denně. Někomu na to, aby se začal považovat za umělce, stačí pár lajků na facebooku. Pak už stačí označit fotky logem větším než je hlava modelky a kulturní fronta má rázem o umělce více. Bože, ztratil jsem soudnost!
Znovu jsem se na ni podíval a začal ji podrobně studovat. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Byl jsem nalomen, začal jsem pochybovat. Možná má pravdu, co na ni vlastně je, že se s ní tady vytahuji. Troubící jelen v říji, no to je toho! Takových snímků je každoročně v časopisu Myslivost určitě jako jehličí na jedli. Mé ego se ale tak snadno nedalo a začalo se urputně bránit: „Vytvořil jsem ji s nasazením života, Karle. To bys měl vědět, že jeleni jsou v období říje agresivnější a jejich chování je nevyzpytatelné.“
Ještě před malým okamžikem jsem na ní byl tááák pyšnej. Do velké míry také proto, že focení zvěře nebyla úplně moje disciplína. Vlastně ani v době vzniku snímku, kdy jsem v průběhu celého kalendářního roku fotografoval dančí a jelení populaci v jedné oboře, jsem nebyl vyhraněný fotograf přírody. Ale byla to pro mne VÝZVA! A pochopitelně také zakázka, rozuměj peníze. Ovšem KRÁSNÁ zakázka. Ve všech směrech náročná ale hlavně krásná práce. Tak to v životě chodí, krásné věci nejsou zadarmo. Aby je člověk získal, musí tomu věnovat spoustu času, energie, mnohé obětovat a hodně se snažit. Je to jako s krásnou ženou…
Vybavilo se mi, jak jsem ležel v maskáčích v orosené vysoké trávě. Bylo to koncem září. Rozednívalo se až kolem sedmé ale já byl na místě ještě dlouho před úsvitem. Na focení v lese byla příliš tma, tak jsem jako několikrát předtím čekal na jeho okraji, kde bylo světla přeci jen trochu víc. Možná jsem si i trochu zdřímnul, ale když ten okamžik nastal, byl jsem naštěstí při smyslech. Po třech hodinách se jako lesní duch objevil pár metrů přede mnou. Napětím jsem ani nedýchal. Proč já vůl se tady válím v trávě, na posedu by to bylo bezpečnější, problesklo mi hlavou. Věděl jsem ale, že by ty fotky z nadhledu stály za prd. S obavou, že mě prozradí zvuk závěrky a statný jelen si rázem najde svého soka, poprvé stiskl spoušť. Strach byl zbytečný, začal troubit hlubokým hrdelním tónem tak hlasitě, že jsem ji neslyšel ani já s tělem Nikonu u oka. Patnáct, možná dvacet metrů přede mnou stál majestátný symbol odhodlání a hrdosti.
Teď jsem ale stál před kavárnou s jeho velkou fotkou v dřevěném rámu a moje hrdost byla v trapu. Balil jsem ji zpátky do folie a při naprosté absenci sebedůvěry v sebe samého, své schopnosti a výjimečnost fotky jelena v říji jsem ji měl odvézt ke klientovi.
S fotkou je to složité. Když to hodně přeženu, málokdy jsou za jejím pořízením vidět – použiju-li slova Winstona Churchilla - krev, pot a slzy. Nikdo nevidí, co pro její vznik musel fotograf obětovat, kolik energie do pořízení vložit. Můžeš v ní nechat kus duše a ocenění se stejně dočkat nemusíš. Můžeš mrznout, nachodit desítky kilometrů a třeba i riskovat život, nikoho to nezajímá. A jindy naopak stačí z lavičky v parku od boku stisknout spoušť a galerijní skvost spatří světlo světa. Je to kruté, ale je to tak. Fotka se prostě buď líbí, nebo nelíbí. Mezi všeobecným uznáním a investovanou energií neexistuje přímá úměra.
Ale už jsem pochopil, že o to tu vůbec nejde. Mnohem důležitější je neztratit soudnost a stále o své práci pochybovat. Stále být na pochybách a nikdy nebýt se svou prací úplně spokojený. Být pokorný! Pokud mě jednou uslyšíte tvrdit, že ta či ona moje fotka je dokonalá a bez chyb, už se se mnou dále prostě nebavte. Nebude to mít smysl - už nebudu umět naslouchat!
A jak to s jelenem v říji dopadlo? Ženy jako obvykle výskaly radostí a pánská část kolektivu uznale pokyvovala hlavou. Tak ti nevím, Karle…
