Blog

Chorvatsko má 78 ostrovů s rozlohou větší než 1 km² a pobřeží o celkové délce 1 777 kilometrů…

Půjčovna aut, pár desítek metrů od letiště. Dva páry vytřeštěných očí mladíka za přepážkou a v omluvném tónu zpoza roušky anglické: „Pane, sem smíte vstoupit pouze v roušce.“   

Je středa 25. května 2022. Ještě před půl hodinou jsem se kochal kontrastem červených motorů třistadvacítky společnosti Smartwings a tyrkysově modrého moře zakusujícího se do skalnaté pevniny se zasněženými vrcholky vzdáleného horizontu.

Jsem tu včas, vyvrcholení několikadenních pohřebních slavností ještě nezačalo. Tady se ale nikdy nikam nespěchá. Neodmítám nabídnuté palmové víno balok a můj hostitel mě zasvěcuje do pohřebních rituálů. „Tomate je v životě Torajanů největší událostí. Smrt je pouze zakončením pozemské pouti, která patří k té méně příjemné fázi.

Každý motiv či použitá barva májí svou symboliku. Červená je barvou krve a značí válku a odvahu, černá je určena smrti a temným silám, bílá naopak duševní rovnováze, míru a lidským bytostem. Sňatku je případně přisuzována barva žlutá. Zatímco u nás o životní úrovni rodiny zpravidla vypovídá značka parkujícího vozu před domem, zde je to množství a kvalita zavěšených buvolích rohů na čelní fasádě.

Silnice vinoucí se zemědělskou krajinou podél západního pobřeží, zůstala za mnou. Směřuji do vnitrozemí Sulawesi – jednoho z indonéských ostrovů. Nádherná údolí a dech vyrážející úbočí hor, třpytivé kupole minaretů vystřídaly kostelní zvonice. Tu a tam se v bujných zelených roklinách mezi terasovými políčky začínají vynořovat typické střechy. Podvečerní slunce jim dává zlatavý nádech. Do Toraje jsem dorazil právě v období pohřbů.

Ať mi nikdo netvrdí, že neexistuje něco mezi nebem a zemí. Nějaká energie, která nás propojuje s blízkými a světem kolem nás, kdy pouhou myšlenkou posuneme věci kupředu, dáme do pohybu. Něco tady musí být, jinak by se podobné věci nemohly stát. Posuďte sami…

Dopolední slunce mne ostře píchalo do očí. Sjížděl jsem z kopce nad přístavem a napjatě hleděl na horizont. Kolem dokola se moře slévalo s oblohou. Již třetí den stejný rituál. Ranní cesta do přístavu, přecpaná čekárna se vzduchem k zalknutí, usmívající se úředník, dlouhé vyčkávání a nakonec stejná informace: „No bout, no bout, mejby tomorou“

Ať se na mne královská Výsost nezlobí ale její život a vztahy v britské královské rodině mne zajímají asi stejně jako maďarská hokejová liga. Navzdory tomu mne nedávno zaujal titulek na Novinkách, který pravil: „Studenti Oxfordské univerzity sundali portrét královny.“ Asi na něj sraly mouchy, tak ho dali na pudu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit ňákou poznámku a byly by z toho nepříjemnosti, napadlo mě.

Loučil jsem se onehdá před oblíbenou kavárnou se svým kamarádem a už jsem nasedal do vozu, když ve mně vstřebaný kofein probudil ego. Ono silné nutkání mi vnuklo potřebu se pochlubit Karlovi svým posledním veledílem.

Je první zářijová sobota. Nedaleké pláže se vylidnily. Závany teplého vzduchu, provoněné mořem, proudí otevřenými okny do zahradního altánku ve kterém se tísní okolo dvaceti lidí. Naproti nim sedí skupinka krásných dívek. Zhruba polovinu tváří už znám z předcházejících let...